Vždycky jsem si říkala, že bych chtěla mít velkou rodinu. Chtěla jsem mít alespoň tři anebo čtyři děti. Jenomže když jsem tohle řekla svému příteli, tak o tom nechtěl ani slyšet. Přítel mi řekl, že když na něj bude budu chtít tolik dětí, tak se raději se mnou rozejde. Absolutně jsem tomu nerozuměla. Nechápala jsem to, vždyť co je na dětech tak špatného? Nevěděla jsem, jestli si ze mě nedělá přítel třeba legraci. Protože když to tak vezmu, tak je logické, že on by měl chtít mít taky více dětí.
Protože on pochází z pěti sourozenců. Tak proč by přítel nechtěl mít taky hodně dětí? Tak jsem se ho zeptala, jaký je důvod toho, že nechci mít hodně dětí. Přitom si ale pamatuji, jak jsme se na začátku vztahu už domlouvali na tom, že budeme mít velkou rodinu. Jenomže můj přítel to pochopil úplně jinak. Můj přítel mi řekl, že to myslel tak, že budeme mít velký dům a velkou zahradu a pořídíme si třeba nějaké psi anebo kočku. Já jsem byla úplně v šoku. Tak on považuje zvířata za rodinu? Samozřejmě, že domácí zvířata jsou taky naši mazlíčci a taky členové rodiny. Jenom že si myslím, přítel se jenom pouze vymlouvá na to, protože si to rozmyslel s těmi dětmi.
Já celý život opravdu toužila po tom, že budu mít velkou rodinu. Chtěla jsem mít hodně dětí, protože já jsem jedináček. A vím, že jedináčci to nemají opravdu životě lehké. Přála jsem si, že moje děti si budou spolu hrát a taky budou spolu vyrůstat a budou si vždycky navzájem oporou. Já jsem byla vždycky smutná z toho, že nemám žádné sourozence, a tudíž taky žádného kamaráda. Záviděla jsem kamarádům, kteří měli doma sourozence. Takže nyní doufám, že můj nový přítel si tohle uvědomí, a bude chtít taky spoustu děti, jako já. A jak jste na tom vy, chcete taky hodně dětí nebo už je máte? Myslím si, že děti jsou opravdu naše štěstí.